Březen 2017

Buď superhrdinou dneška!

25. března 2017 v 15:21 | Reina-sun |  Na Téma
Hrdinů je i v dnešní době (ač se to někdy nezdá) velká spousta. Kouzlo je v tom, že ti největší hrdinové nejsou zvěčnění na stránkách komiksů, nepíší se na ně ódy a to, že zachraňují svět, zůstává takřka bez povšimnutí. To je totiž hrdinství. Nezištně, tiše pomáhat, zapsat se někomu do života a v dobrém ho ovlivnit. Správný hrdina nepotřebuje fanfáry, stačí mu třeba úsměv nebo drobné a nesmělé: ,,Děkuju." Někdy se ani toho nedočká, ale v sobě cítí a ví, že udělal správně.
V tomto článku se chci věnovat těm, kteří pro záchranu života cizího člověka obětují kus sebe.

Comeback a není to seriál

20. března 2017 v 23:45 | Reina-sun
No nazdar!
Vypadá to, že se Reina vrací na staré známé dobré místečkov blogerských vodách! Po dvou letech! Je to vůbec možné? Je jisté pouze to, že možné je všechno.

Tady to vypadá. Což o to, už jsem tu trošku zametla, prach utřela, naklepala polštáře a uvelebila se ve svém hnízdečku. Ještě tu ále stále chyběl čerstvý vánek v podobě čehosi psaného. Tak sem tedy začínám foukat a přinášet novinky.
Nejdřív zmíním, co se změnilo. Já. Ty jo, taková drobnost.

Za:
1) vyrostla jsem. Obrazně řečeno, co do výšky se toho zase moc nezměnilo. Vlastně nic.
2) jsem teď zodpovědná vysokoškolačka. WoW. Proto často prokrastinuju. Samozřejmě ve zkouškovém, za co mě máte?!
3) mám stále plný diář. Víc než obvykle. A to je, co říct. Někdy se divím, že ještě žiju. Ale baví mě to. Taky proto to dělám, mám pak pocit, že jsem ten den skutečně prožila.
4) zase hraju volleyball. A cvičím jógu. A chodím tančit.
5) léta trávím na praxích po nemocnicích, ambulancích a rehabiliťákách. Nemám prázdniny. Když už je mám, jedu na jazykový tábor lektořit.
6) získala jsem druhou sestru. Nevlastní, stejně starou. Jmenovkyni té malé.
7) piju kávu. Ráda, pravidelně. To je zatím to nejdůležitejší, co mě VŠ naučila.
8) chodím pozdě spát, jsem sova - není změněno.
9) daruji krev. Jsem taktéž v registru dárců kostní dřeně. Plasma je samozřejmostí.

Kdyžtak nad tím přemýšlím, proč se sem chci vůbec vracet? Už takhle mám málo času, natož ještě sepisovat nějaké smysluplné slohy. Tento blog je jedno z mála míst, kde se cítím ve své lůži. Kde se za své názory nestydím (ani za staré články). Prostě ke mně patří. Je to můj domov. Domov, který získává větší význam právě teď, kdy jiný nemám. Nepočítám pražský byt, ani pokoj, kde jsem vyrůstala, ani současný dům, kde přebývám, když jednou za čas zavítám do rodné vísky. Všem říkám ,,doma", aby to bylo jednodušší, ale skutečně se necítím nikde. Jenom tady.

Tak mě tu máte. Zase. Uvidíme, na jak dlouho :D


Staronová,
Reina-sun