Únor 2015

3# ,,Báseň" s povinnými prvky

12. února 2015 v 20:07 | Reina-sun |  Hřejivá výzva
Hlásím se! A podávám nepřímý report z maturního poveselí. Ó, ano, maturák je za mnou. A že jsem si ho užila! Představte si: krásné modré splývavé šaty s aplikovanou bílou květinovou krajkou s kamínky, které mi dělají krásný pas. Blonďaté vlasy polorozpuštěné v záplavách kudrlin až na záda přecházející od blonďaté přes špinavou blond až k nejtmavšímu odstínu vespodu. K tomu všemu patřil rozzářený úsměv - prostě jsem si nemohla pomoct a tlemila se na všechno a na všechny celý večer. Vážně jsem si připadala krásná...

Další, co oznamuji, je splnění 3. úkolu Hřejivé výzvy. Zadání: báseň s povinnými slovy: modrá, nedůvěra, polovina, brnknout



Skokan nad propastí stojí,
hvízdavý větrný vzdech padá
a tmavomodrá hlubina se k němu kloní,
nelétá.

V polovině přemýšlení,
jak svůj život vzdát,
nezastavíš na znamení
příliš rozjetý vlak.

,,Nevěříš mi? "
kvílívý nářek nese se šerem,
,,Na nervy mi brnká tvá sprostá nedůvěra, skočím!"

Kámen ve tvaru lidského těla
k zemi se řítí,
hloupá jsi byla,
žes nevěřila.

No, sebekriticky musím poznamenat, že básni se to podobá jenom v členění :D Ale což, básník jsem nikdy nebyla.

Vymaturákovaná a vytlemená
Reinička-Sun ;)

2# Příběh předmětu z mého pokoje

4. února 2015 v 21:56 | Reina-sun |  Hřejivá výzva
Jediná věc, která v mém pokoji vypadá trochu starožitně. Jediná věc, ke které mám největší citový vztah i přesto, že praktičnost se blíží nule. Zvonečky.


Jsou krásné, jsou jedinečné a především jsou vyráběné i dávané z lásky a náklonnosti. Zvonečky jsou vlastně jedním předmětem z omšelého kovu z krásnými rytinami na povrchu. Jsou o větší kapánek menší než je délka mého ukazováčku (měřeno od nehtu až po palcovou mezeru). Patří jim čestná pozice na mém repráku, aby se vědělo. Když rozsvítím každoroční svíčku za dědu a položím ji přímo před zvonky, tlumené světlo plamínku začně skotačit po jejich drsném povrchu. Tančí, hopsá a naprosto popírá zákony odrazu a lomu. A když pak při tom posvátném rozjímání proloženým četbou sto let starého vydání Starých pověstí českých zatoužím po poslechu lahodné hudby, zakývu rukou a dvě matičky na drátku s důrazem na první tón třesknou o stěnu zvonků.
Jsou ručně dělané a je to vidět. Už ta zmíněná matice jako srdce zvonu působí amatérsky, ale je to přesně dědův styl. Jeho styl technicky zdatného vynálezce, který měl vždy laskavé slovo a přes clonu přísnosti byla uvnitř jenom laskavost a nekonečná láska ke všemu živému. Děkuji, dědo, za zvonky, které mi tě trochu bolestně připomínají, díky za to, žes mě naučil lézt po stromech a trochu se vyznat ve skládání dřeva. Bohužel, život není večný, ale kov prozatím ano a tak pokaždé, když rozkývu jádra zvonků, slyším tvůj sametový hlas a praskání ohně v krbu...

***
Tím je splněn druhý úkol ve výzvě.

Nostalgicky vzpomínající
Reina-sun