Únor 2013

Úprava pořadače - na sněžného tygra

10. února 2013 v 15:32 | Reina-sun |  Smetiště
V Klubu snílků se rozběhla jedna toková menší výzva. Na návod na úpravu pákového pořsdače jsem našla na webu Susannah už dříve, ale řekla jsem si - pěkný, ale zkoušet to nebudu. A nakonec...

1. Sehnat si nějak pořadač. Já jsem použila normální desky, které nikdo nepoužíval a byly takové hnusné, bílé, odřené s něm. nápisy.



2. Vymyslela jsem si velikost. Chtěla jsem něco neobvyklého, sby to sloužilo jako takový ,,deník" studentských let. To znamená hlavně na fotky. Tak jsem si na desky nakreslila obrysy.


A začalo namáhavé ořezávání. Jelikož nemám nikoho, kdo by mi s tím pomohl, prala jsem se sama. Dělala jsem to nepoužívaným kuchyňským nožem, protože jsem si myslela, že nůžkama to neustřihnu. Když jsem měla hotovou první část, schválně jsem začala pižlat druhou právě nůžkama. A ono to šlo! Po dostříhnutí poslední linie mě napadlo - to je křivý, jak něco. Okraje jsem tedy zajistila lepicí páskou (jinou než červenou jsem nenašla).


3. Teď přišel čas na vymyšlení desek. Vyhrabala jsem někde ze šuplíku dvě staré látky. Jednu s květinami a stříbrnými nitkami a druhou bílou hebkou kožešinku. Vyhrála druhá možnost, protože měla správnou šířku i délku. A po ustřižení se netřepila. (pózovaly ochotně s děrovačkou)


A pak mi něco došlo. Potřebuju to přetáhnout přes okraje, aby nebylo vidět to kostrbatý. A vzápětí další myšlenka: Nemám lepidlo. Jak to ksakru udělám?? Nakonec jsem použila bavlnku a jehlu :D Udělala jsem dírky do desek, těmi pak protáhla bavlnku, propíchla látku, zafixovala. Látku jsem samozřejmě ohnua dovnitř přes okraj.


A poslední psycho - papíry. Musela jsem všechny obstříhat a vyděrovat. Fakt je, že mám každý papír jiný, ale ten pocit, že si to člověk udělal sám...

Výsledek:




A může se začít plnit zážitky :)

Iluze 65 - Krvavý leknín

2. února 2013 v 13:15 | Reina-sun |  Smetiště
Povídka či co k Iluzi 65. v Klubu SNílků. Strašně dlouho jsem tam nepřispěla, takže tímto si trošku upravím svědomí...

Ležela dívka na hladině rybníka a měsíční paprsky pomalounku slábly. Měsíční svit se vytrácel, stejně jako jiskra z dívčiných očí a srdce. Pomalu, pozvolna odcházela poslední špetička bytí a měnila se v páru...
Ráno lidé našli rozkvetlý leknín, potřísněný krví a látku z pavučin na cáry roztrhanou...

Touto hanebnou smrtí zemřely už tři pavoučí rusalky z harému Pavouka a jeho synů. Zžírány palčivou touhou, žárlivostí a hrdostí, radši volily náruč Smrťoucího než by tančily pro lidské zbloudilce. Tanec pod noční oblohou pro lidské duše, byla ta nejprimitivnější a nejnenáviděnější práce, kterou mohla jakákoli rusalka mít. Proto se tam obvykle zařazovaly starší rusalky, jejichž skromírající půvab stačil lidským smyslům.

Ona byla mladá a nejkrásnější, co kdy čas viděl. Paradoxně vyrostla na tom nejhorším místě, kde přebývala spodina. Mýtinka Matky Křižácké sdružovala společenství vysloužilých nebo hloupoučkých víl, kterým stačilo tančit za slídivých zraků lidského plemena. Vyrostla bez šance na návštěvu Pavouka a přec jí to nevadilo.
Její kočičí oči v záplavě tmavých vlasů na snědé pokožce zářily jako dva smaragdy. Její ladné pohyby však přece okouzlily nejmladšího Pavoučka. Tajně každý večer chodíval na mýtinku, aby se nechal zlákat a unést tancem Bohyně.
Jednu noc ale Bohyně netančila. Přišla až k ránu, chodidla měla odřená, jakoby celou noc v trnní protančila. Celý den po té noci prospala a byla celá rozlámaná. Tak se to opakovalo po celé měsíce.
Mladému Pavoučkovi to nedávalo spát, proto jednou večer sledoval Bohyni na cestě k rybníčku. Bohyně se nastrojila, jemná látka z pavoučích vláken se třepetala s každým závanem větru i vánku. Těšila se jako nikdy předtím. Doběhla na břeh rybníčka, kde už čekal...člověk.

Mladý, krásný, svalnatý, modrooký a mysliveckým kloboukem. Sevřel Bohyni v náručí až se s ní zatočil svět. Hned na to se ozvala bolest v noze. Další řezná rána se přidala na chodidlo k ostatním. Byla to daň za zakázané doteky, kdy se střetávaly dva světy. Polibek. Další tupá bolest. Pohlazení. Další pramínek krve.
Pavouček se nemohl dívat na bolest, kterou Bohyně prožívala. Vyskočil z křoví, kde se dosud ukrýval, a odtrhl milence od sebe. Bohyni odstřčil za sebe a jejího milého shodil do vody. Bohyně vykřikla překvapením a následně i zoufalstvím. Mysliveček neuměl plavat a tak se pomalu topil...
A Bohyně se vrhla za ním. Pavouček se jí pokusil zadržet, ale bylo pozdě. Bohyně doplavala až k svému milému, který z posledních sil vzdoroval vodnímu živlu.
,,Zemřeš." pravil posmutněle Pavouček. Bohyně po něm jen mrskla zuřivý pohled. Ani za odpověď jí nestál. Mysliveček dobojoval, nemohla ho zachránit. Ve vodě tělo rusalky ztrácí tvar a pomalu se rozpouští. Věděla, že umírá. Nemohla dál být s hrůznou vzpomínkou v mysli.

Čekala, až odejdou poslední paprsky měsíčního svitu a z ní zbude jen krvavý leknín na hladině malého rybníčku v lesích.