Listopad 2011

Jak víte, že nějakou mám?

28. listopadu 2011 v 8:42 | Reina-sun |  Na Téma
Nevíte. To je na mě, co vám prozradím. Můžu vám napsat, že zbožňuji Bellu. Vy byste si řekli:,,Jé zase Stmívání" a zdrhli nebo ,,Ta je přesně jako já" a byli byste happy. Přitom ale nezáleží na tom, zda je to pravda. CHci tím jen říci, že si sem můžu naškrábat cokoli a vám nezbývá než věřit. To je - anonymního blogu. Ale je to zároveň i +, protože se člověk může zkráslit, jak chce.
Uf, doufám, že tu zbyli ještě nějací féroví blogeři...:D


Vichřice

19. listopadu 2011 v 12:45 | Reina-sun |  Haiku
Další z mých chvilkových haiku. Konec netradiční až divný, ale mě se líbí :) Skončily mi Citáty, mám napsat bajku a místo truchlení či snažení plodím tu haiku. -> celý článek


Dopis z minulosti

13. listopadu 2011 v 17:00 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Zadala mi Sussanah pro její Literární Soutěž. Pořádá ji už podruhé. A já se konečně účastním! Soutěž je mi sympatická už tím, že se nevypadává, tudíž mají soutěžící možnost napsat na všechny témata a vyzkoušet si jiné žánry a svojí fantazii. Je to plus. Tak dost keců. Níže je to, co jsem napsala. Ať se líbí :)

****
Milá Charlie!
Chci ti jednou konečně říci pravdu. Pravdu o mém životě, mé práci a taky proč jsem tě ,,opustil". Musí to pro Tebe být strašný šok a obrovský tlak, ale věř mi, že Tě kontaktuji z vážného důvodu. Prosím, nepřestávej číst tyto řádky! Povím Ti vše,ale hezky od začátku...

Jak víš, moje dětství nebylo nic moc a o pubertě ani nemluvě. Rodiče na mě čas neměli a i brzy zemřeli...Možná právě kvůli jejich předčasné smrti jsem se vydal na dráhu patologa.
Z dob studií si pamatuji hlavně jednoho pošahanýho učitele, kterého uspokojovalo, když se studentům dělalo špatně a to nejen od žaludku. Pochopitelně nás učil pitvat. Nedalo by se říci, že jsem jeho hodiny miloval, ale jako jediný jsem před ním nikdy neomdlel.
Po úspěšné maturitě mi přišel dopis. Nedivil jsem se, odpovídal jsem na různé inzeráty kvůli práci. Jaké však bylo překvapení, když jsem obálku otevřel! V dopise mi nabízeli práci v neznámé tajné organizaci. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem. Pro právě vyšlého studeníka bylo úžasné dobrodružství pracovat v utajení, jen mi tehdy nikdo neřekl, že to bude na doživotí.

Prošel jsem majestátními dveřmi do kancelářské budovy a namířil si to do kanceláře E559. Bylo to zvláštní, protože tahle místnost se už dávno nepoužívala a majitel ji nabízel k prodeji. Byly zatažené rolety a já začal pochybovat. Třeba to byl jen žertík nebo napsali špatn. Moje obavy se rozptýlily, když jsem zaklepal a ozvalo se: ,,Dále!"
Vešel jsem. Uvnitř panovalo přítmí a nepořádek. Nicméně na druhé straně místnosti stál velmi seriózně vypadající muž. Kvádro, příjemný hlas a dobré způsoby ukazovali učence z lepší společnosti.
,,Dobrý den, přišel jsem na pohovor..." nedořekl jsem.
,,Vítám Vás. Už jsme Vás očekávali." My? Jací my? Vždyť jsme byli v pokoji sami. Nebo ne? Podal jsem mu maturitní vysvědčení a životopis.
,,Co Vaše praxe?"dotázal se.
,,Ve škole jsem splnil všechny hodiny, jinak jsem se k ní nedostal." odpověděl jsem podle pravdy. Obvykle dokážu lidi snadno odhadnout, ale tenhle Neznámý byl pro mě záhadou.
,,Dobře, moc dobře. Kolik Vám je let?" Nechápu, proč se na to ptal. Koneckonců v ruce držel moje dokumenty, kde všechno bylo.
Přesto jsem raději odpověděl: ,,Dvacet let."
,,Čertvý masíčko...hmm. Lepší než jsem doufal." Přemýšlel jsem, jestli dobře slyším. Tohle jeho mumlání pod vousy bylo víc než divné.
,, Dobrá, tedy. Přijďte zítra v osm hodin do staré továrny za městem. Určitě to tam znáte! Sepíšeme smlouvu a je to! " Usmál se na mě známým úsměvem. Tím, co míváš když něco vysvětluješ naší Sáře. Mírně ironický, utěšující a trošinku povzbuzjící.Kývnul jsem a po zbytek dne jsem měl nad čím přemýšlet.

Nedopátral jsem ničeho, nicméně ráno pět minut před osmou jsem stepoval u brány k fabrice. Přesně v osm jsem viděl, jak se ke mně blížili od továrny dvě osoby. Když přišli blíž, došlo mi, že je to ochranka. Byli celí v černém a v rukou drželi samopaly. Nejdřív mě prohledali a pak mě odváděli dovnitř. Vše bez jediného slůvka.
Interiér se změnil k nepoznání. Jako kluk jsem tu byl, tak jsem měl s čím srovnávat. Stěny zpevněné ocelovými deskami, výtah kamsi do podzemí, muži se zbraněmi na každém kroku. Semtam se mihlo pár bílých plášťů. Než jsem se nadál, stál jsem nejspíš v hlavním štábu. Chlap za stolem, velký Šéf, s úsměvem vstal a potřásl mi rukou. Byl to přesně ten typ - peníze, úspěch, rodina - v tomto pořadí. Sepsali jsme smlouvu, protože mi nabízeli pohádkový plat s minimem práce. Úžasný! Obětovat jsem měl pouze přátele a rodinu, jak snadné! Rodinu jsem neměl a přátel jen pár z dob studií. Podepsal jsem s přesvědčením, že dělám dobrou věc. Jaký jsem byl hlupák!

Práce byla dost stereotypní. Dělal jsem testy za pomoci doktorů PŘED a PO. Před cestou v čase a po ní. Ano, vynalezli stroj času. Jeden fyzik s chemikem testovali spojení a přenos nukleonových jader. Zjistili, že když jim dají jistou rychlost v , směr a zaměří těleso, v důsledku rozpadu jader se objekt může rozložit a přesunout. A zase složit dohromady. Pokud ovšem mají nukleony určitou energii.
Začalo tedy testování závadnosti. U neživých objektů byly zjištěny jemné prasklinky v povrchu. Později se začalo testovat na zvířatech a i na lidech. Mým úkolem bylo odevzdávat denní hlášení o zkoumaném tvorovi.
Přišel jsem na to, že čím dál se v čase objekt posune, tím větší je energie, kterou spotřebuje a uvolní. A tím větší je nápor na mozek. Tudíž ten, co se posune v časomíře o týden až měsíc zpět bude mít menší úmu na zdraví než ten, co cestuje o několik století. Jenže Šéf nebyl spokojen. Chtěl peníze a mohl je získat od boháčů, kteří se chtějí podívat zpět. Jenže mu bránila zdravotní hlediska, která jsem objevil.
Zničil tedy všechny dokumenty potvrzující nějaké zdravotní disfunkce. Ale mě ne. Nehodlal jsem se vzdát! Nemohl jsem mít zodpovědnost za všechny. Tudíž jsem se vzbouřil.
.
Aby toho nebylo málo, potkal jsem Tebe. Vzít si Tě bylo jediné rozhodnutí, které jsem považoval a považuji za správné doteď. Stihl jsem s Tebou mít dvě krásné děti, Sarah a Percivala. Miluji Vás! Neskutečně!

Jenže Šéf nehodlal mému štěstí přát a rozhodl se mě odstranit.Přišli v noci do našeho domu, vzbudili mě a odvezli do laboratoře. A udělali jedinou věc, která je napadla - poslali mě zpět. A to do roku 1618. V té době právě začala třiceti letá válka. Snad doufali, že při ní zemřu. Nicméně jsem stále tu. O pár století za Tvým životem, Charlie.

Podle mých hypotéz jdou i po vás! Vezmi děti a odjeďte daleko odtamtud. Můžeš jet za rodiči, dlouho jste se neviděli. Změňte si příjmení, možná i jména. A už se NIKDY nevracejte domů. Je to pro vaše dobro a bezpečí. Věř mi!!

Miluji Tě, Charlie. Nikdy bych Tě dobrovolně neopustil a ty to v hloubi duše víš. Žijte blaze svoje životy, hodně štěstí.


S láskou
Freddie


*****
Pokud se vám povídka líbila a chcete hlasovat buĎ pro mě nebo pro ostatní soutěžící, můžete! TADY

Romanovské filozofování

12. listopadu 2011 v 20:57 | Reina-sun |  Na Téma
Konečně další téma týdne, na které píši článek. Nevím proč, poslední dobou k vybíraným tématům nemám co říci.Tento článek bych napsala tak jako tak, ale TT mi vysloveně hraje do karet.

Včera jsem dočetla knihu Anastázie od Colin Falconer. Dokonalá kniha! Úchvatné, donutila mě přemýšlet. Celá kniha se zaobírá otázkou, jestli žila poslední ruská velkokněžna po údajném zabití v roce 1918 či ne. Historická data i chronologické pořádí je správné. Je tam strašně moc historických faktů, přesto jsem se nenudila.

Vědci na tuto otázku hledali odpověď dlouho, protože se nenašli dvě kostry z romanovské rodiny - Alexejova a pravděpodobně Anastáziina. A ke všemu se po celé Evropě objevovali mladé dámy, které tvrdily, že jsou Anastáziemi. Známá je Anna Andersonová z Polska. Nakonec ji usvědčili ze lži, protože neuměla rusky a též byla psychicky narušená.
Až v roce 2008 se našli obě chybějící těla, tudíž vyloučili všechny spekulace a přežití někoho z romanovců.

Každopádně si myslím, že nějací vzdálení potomci Romanovců existují. Proč by nemohli? Kupříkladu v Blesku se zítra dočtete o potomkovi faraona, jenž údajně žije v Kopřivnici. Tak proč by třeba v Šanghaji či New Yorku nebo v Británii nebyl potomek či příbuzný cara.

Bylo by úžasné, kdyby se někdo takový objevil. Změnil by se mu život od základu.

Ještě zpět k Anastázii. Začala mě strašně fascinovat, proto jsem si vyhledala na internetu informace o její rodině. A našla jsem také spousty fotek. Zaujala mne zejméně fotka na tetě WIKI.
( http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/da/Grand_Duchess_Anastasia_Nikolaevna.jpg)
Když si fotečku přiblížíte, co to jde, najděte si její oči. Vidíte? Tak smutné oči. Jakoby smířená s osudem. Jakoby věděla, co ji čeká. Možná proto se kněžny a královny nikdy na portrétech neusmívaly, protože čekaly smutnou budoucnost.

Zhudebněný citát

9. listopadu 2011 v 16:43 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Tentokráte po čtrnácti dnech přichází další Citát! Předminulou sobotu už jsem se lekla, že by Taychi zapomněla, ale ukázalo se, že odložení bylo záměrné. (Jen aby :D )

Dalším tématem tedy byla HUDBA. Ačkoliv už na toto téma bylo hodně věcí řečeno, myšlenka přišla okamžitě. A já budu tak laskavá, že ji tu zveřejním :D


,,Hudba, kterou posloucháš zrcadlí tvoje srdce."

Dneska možná trochu stručné, ale opravdu nevím, kam dřív skočit! Ještě naučit chemii a fyziku... Jé to nestíham! Musím na hip hop! Tak večer snad bude čas :)

Mimochodem, citát se mi hodně líbí, ale říkám prvotní myšlenka bez úprav :)

Velká Pardubická básnicky

6. listopadu 2011 v 14:30 | Reina-sun |  Básničkosti
Napsáno po shlédnutí VP a po výměně názorů.
Jeden tvrdí:,,Je to hnus! Nebezpečné!"
Já tvrdím: ,,Nebezpečné je každý sport. Celý svět kolem nás skrývá nebezpečí a stejně nemůžeme být zalezlí doma!"

Tak si počtěte :)

Koně ržou,
žokej sedí,
všichni lžou
ubohému koni.
Prý:,,Vyhraj, budeš král!"

Už cítí zoufalství ostatních,
ví, že nemluví pravdu,
necítí ostych,
jenom zradu.

Běží,
skáče vodu,
letí
přes zahrádku.

Taxis velký,
Nebezpečí!
V něm to křičí
ale nezkracuje délky.

Už ho měl,
jezdec trhl otěžemi.
Zastavil,
a zřítil se k zemi.

Bolest
zaplavuje nitro,
oddanost,
nevděčná takto.

Deset let uběhlo,
od téhle náhody,
Váňa si vesele,
žene to přes vody.

Dvoj haiku - vzpomínka babímu létu

6. listopadu 2011 v 0:25 | Reina-sun |  Haiku
Dlouho nic nebylo, zvlášť v haikovské rubrice. Mám teď trochu napilno. Prvák gymplu je prý těžší, tak se snažím, co to jde. Vyčerpávají mě i tréninky hip hopu a soutěže.
Teď mi na víkendy přibudou ještě tréninky ježdění ( na koni). Uff, jsem zvědavá, jak to zvládnu :) Už takhle skoro nemám na blog čas. Ale já si ho (snad) najdu :)

Ránem zvonily zvonky,
padala rosa,
na síti pavouk letí.

Kampak? Do cizích zemí?
Blíž. Jen kousek dál.
Vzpomínkuu zanechávám...


Nu, už mi zbývá jen dopsat dopis do literárky u Sussanah. Chybí mi jen kousek, al eradši se na něj vyspím. Takhle pozdě za sebe totiž neručím, takže bůhví co bych tam napsala :)

Reina-sun,
dobrou noc přeje