11.září

11. září 2011 v 23:29 | Reina-sun |  Krátkosti
Pro lidi, kteří zemřeli 11.září 2001. Pro ty, kteří přišli o své blízké. Pro Ameriku. Protože se to mohlo stát nám.

***

Šla jsem do práce, jako každé ráno. Bylo tak pěkně! Proto jsem neodolala a šla jsem přes park. Ptáci zpívali, slunko svítilo a kolem mě spěchali lidé. Nevšímali si mě ani nikoho jiného jenom sebe. Spousta lidí telefonovala, chodila se psy nebo jen tak posedávala na lavičkách a zabývala se sama sebou. Jako každé ráno.
Na rohu před pekařstvím jsem se setkala s mým přítelem Mikem. Každý den jsme spolu chodili do práce a užívali si tu cestu. Nespěchali jsme. Ale dnes to bylo jiné.
Mike byl nervózní, požádal mě, jestli bych nešla rychleji, musí prý dodělat velký projekt. Jako vždy na poslední chvíli, celý Mike. Spěchali jsme tedy na metro, které nás dopravilo přímo před centro. Vešli jsme do haly - bylo osm hodin čtyřicet minut. Tam jsme se rozdělili, Mike šel do severní věže, já pracovala v jižní. Rozloučili jsme se poněkud chvatným polibkem, Mike opravdu spěchal. Nikdy to nezapomenu.
Nastoupila jsem pomalu do výtahu v představě nudného všedního dne. Zdravila jsem kolegy i známé, které vystupovali a nastupovali do výtahu. Vyjela jsem do šedesátého patra a konečně jsem vystoupila. Nesnáším výtahy, mohou se kdykoli zaseknout nebo spadnout. Trpím lehkou klaustrofobií, prostě nemám dobrý pocit z výtahů.Ještě, že nemusím až nahoru. Nebo jako Mike do 97.patra. To by mě zabilo. Takhle jsem přemýšlela to ráno. Takhle lehkovážně jsem přemýšlela o smrti. Kdybych tušila...
Vešla jsem do své kanceláře, sedla si za stůl a podívala se na hodiny. Bylo 8:45, když kolem mých oken prolétlo letadlo. Tak těsně, že jsem musela vstát a podívat se ven. Vzápětí se ozvala strašná rána, právě když rádio hlásilo osm hodin čtyřicetšest minut. Bylo to strašné. Okna zahalil černý dým. Rozezněla se siréna a rozhlas vyzýval k okamžitému opuštění budovy. Co se stalo? běželo mi hlavou. Byla jsem zmatená, přesto jsem uposlechla výzvy a rozeběhla se po schodech dolů. Společně se mnou vybíhalo z kanceláří desítky lidí a všichni se mačkali u schodiště. Nikdo netušil, co se děje. Všude panoval chaos. Podařilo se mi seběhnout do desátého patra, když se ozvala další rána. Stejná jako ta předchozí, jen mnohem, mnohem hlasitější. Celá budova se otřásla. I když jsem sotva popadala dech, zrychlila jsem. Vy běhla jsem před budovu, kde pobíhalo spoustu hasičů i policistů. Tlačila jsem se davem a pokoušela s ezjistit, co se stalo. Když jsem tu hrůzu uviděla, polilo mě horko a posedl neuvěřitelný děs.
Viděla jsem kouř, oblaka dýmu, všude kolem. A šedý prach poletující kolem a hořící trosky. Pak začala padat lidská těla. Raději skočili do hlubin, než aby zůstali tam nahoře. Nemyslela jsem na nic. Věděla jsem, že musím pryč. Utíkala jsem, co nejdál od té hrůzy. Když už jsem byla dost daleko, uvědomila jsem si jednu věc. Mike. Došlo mi, že můj Mike byl uvnitř. Rozběhla jsem se zpátky, v tom se jižní věž, kde jsem před několika desítkami minut seděla v kanceláři, začala sesouvat. Strnula jsem. Pozorovala jsem obrovské masy betonu, jak padají na zem, kde zabíjí další lidi. Cítila jsem strach a beznaděj, která vyzařovala ze všech, co stáli okolo. I ze mě.
Rozum mi říkal, ať uteču někam pryč, srdce mi přikazovala hledat Mika. Ale tělo se nehnulo ani jedním směrem. Pořád tu byla naděje, že přežil. Určitě stihl utéct, utěšovala jsem se. Nicméně, v tu chvíli, kdy se zřítila i druhá budova, jsem věděla, že už není. Mohla jsem doufat, ale srdce vědělo, že už ho nikdy neuvidím.

Potom jsem se zhroutila. Teď po deseti letech jsem přesvědčená že můžu znovu žít. Pustili mě z léčebny, kde jsem těch deset let strávila. Měla jsem noční můry a deprese. Sebemenší rozrušení otřáslo mými nervy natolik, že jsem několik dní nebyla schopná fungovat.
MIke to opravdu nepřežil. Byl jedním z těch, kteří zemřeli ihned při nárazu letadla do věže. Jeho přítel, který se zachránil mi řekl, že mě Chtěl Mike požádat o ruku. S jeho ztrátou jsem se dosud nevyrovnala. Beru prášky a všechny vzpomínky jsou stále moc živé.
Když pomyslím, že kdyby už měl ten projekt hotový a nespěchal by, mohl žít. MOhli jsme mít děti a rodinu. Teď proklínám, že jsem přežila. Proč já žiju a těch 2977 lidí zemřelo?

Protože Někdo to tak chtěl.Protože měll v sobě tolik nenávisti a zloby, že to někdo musel odnést. Mike. Kolegové, přátelé. Tisíce rodin, kteří o někoho přišli.
Říká se, že čas rány zahojí. Ale tohle se nezahojí. To všem zůstane v paměti...navždy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 áňa áňa | Web | 14. září 2011 v 18:09 | Reagovat

a co když...co když to bylo zinscenované...a ne přímo teroristy?

2 Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri | Web | 15. září 2011 v 21:07 | Reagovat

Tklivé.
Žel... je třeba to brát s rezervou... je třeba to brát jako něco, co bylo. Jinak bychom se nehnuli ani my, Alfa Centaurňané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama