Září 2011

Neopětované láskování s Taychi

25. září 2011 v 13:12 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Takže rychlovka, jak jsem varovala, budu první :) Nic jiného mi ani nezbývá. Takže opět pro Taychi. Možná je tento citát trošku složitější na pochopení, ale alespoň si bude moci každý udělat svůj obrázek.


,,Když nás potká neopětovaná láska ze strany milovníka, složíme se. Když nás potká z hlediska nemilované osoby, je nám to nepříjemné. To znamená, že si všichni navzájem ubližujeme."

Alkoholové blues

24. září 2011 v 14:31 | Reina-sun
Tak tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh", původně u Siwy. Začátek příběhu naleznete na blogu Kadet a to ZDE.

Soudek přemýšlel. Proč si na nic nevzpomíná? Ne, musí si vzpomenout. Vešel do tmavého činžáku, vystoupal do třetího patra a vytáhl klíče z rozervané bundy. Odemkl, klíče hodil na botník, bunda přistála na židli. Patrik se zastavil před kávovarem. Naplnil kalíšek rozpustnou kávou, doplnil vody a zapnul přístroj.
Rachocení kávovaru mu připomnělo točení rulety. Raději zavřel oči a opřel se o kuchyňskou linku.

Byl v herně, všude kolem panoval mírný ruch. Okolo stolů seděli muži v oblecích, petrně velcí šéfové. Automaty blikaly a lákaly svými melodiemi zákazníky. Patrik přišel k jednomu ze stoů. Hra právě končila. Patrik si zaskočil vyměnit deset tisíc hrubého za žetony. Plánoval si, jak tu výhru ze sportky ještě zvětší a domů se vrátí jako milionář. Zasedl ke stolu a rueta se roztočila.

Kávovar ztichl a Patrikovu mysl opět zahalila tma. Otevřel oči, a nalil si kávu do svého oblíbeného hrnku. Pohled se mu zastavil na ozdobných skleničkách. Jindy by je jen tak přelétl, ale dnes ne. Stál a díval se na ty, které byly vpředu. Viděl je plné průhledé tekutiny, která příjemně pálila v hrdle. Takové skleničky měli v té herně.

Prohrál. Tvářil se asi hodně sklíčeně, protože ho výherce pozval na sklenku. Objednal dvě vodky a barmanka před ně postavila tyhle skleničky. Nevzpomněl si, na co si přiťukli, ale nebylo to důležité. Jakmile do sebe kopnul panáka, cítil se příjemněji. U baru sedělo i spoustu krásných žen. Jedna z nich se dívala přímo na něj. Dopila pití a ladnou chůzi přišla k němu. Oslovila ho a začali spolu flirtovat.

Co se dělo pak? Zavřel skříňku s nádobím a vyčerpaně se svezl do křesla. Usrkl horké kávy. A ozval se zvonek. Zasténal. Poraženě se zvedl a šel ke dveřím. Bezmyšlenkovitě otevřel. Na prahu stále jeho sousedka, slečna Hájková. Potřebovala cukr. Bohužel, cukr neměl. Zásadně nesladil, jako začínající diabetik.
Zatvářila se naštvaně, přesto poděkovala. Pohodila vlasy a odcházela. ALe ta vůně! Tu znal.

Žena se jmenovala Natálie, tmavé vlasy jí padaly do očí, které měly barvu pomněnek. Nádherně voněla, měla smyslné rty...Zavedla ho do pokoje. Líbala a sundavala z něj košili. Patrik se přidal rozepínal jí šaty, hladil její tělo. Po jejich splynutí, Natálie, jen v županu, odešla. Vrátila se asi za patnáct minut se dvěma kamrádkami. Vrhly se na mě. Bylo to opravdu bouřlivá noc. Doteď Patrik nepochopil, co na něm ty krásky viděly.

Patrik přecházel po pokoji. Káva už mu dávno vystydla, ale nevěnoval jí pozornost. Zastavil se u okna. Hleděl do dálky, kde se začínala rozsvěcovat pouliční světla. Některá blikala a připomněla Pstrikovy, hrací automaty.

Po velmi vyčerpávajícím sexu se osprchoval a sešel dolů do baru. Objednal si whisky a šel zkusit štěstí na automaty. Krmil je drobnými a oni se mu odvděčovali tím, že všechno spolykali a nedali mu nic. Objednal si ještě vodku a šátral po pěněžence. Zaplatil nehoráznou sumu a chystal se jít domů. Na ulici ho ale zastavila banda jeho přátel. Pozvali ho na dalších pár skleniček. To už nevěděl čí je, kdo je. Pak si vzpomínal, jak bloumal ulicemi a zastavil s eu policejní stanice. Vymočil se jim na auto. Pak jim nadával a snažilse s nimi prát. Spíš ale zválcovali jeho.

Takže proto byl Patrik na záchytce. Už pochopil. Mohl být rád, že to dopadlo takhle. Sice bez peněz, ale živý (zdravý, no o tom by se dalo spekulovat).
Ale zbylo mu ještě něco. Natálie. Přišla kolem deváté a už u něj zůstala.

Snívý citát

23. září 2011 v 15:19 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Opět přispívám do Taychiny sbírky citátů :) Musím se přiznat, že kvůli tomuto projektu se nemůžu dočkat soboty! Pak od rána (pokud jsem schopná vstát) hlídám její blog a vyhlížím článek. Když přijde, potěší mě Taychiny komentářek citátům, díky Ti. Přečtu další téma a mám na týden vystaráno!
Vždycky píšu v pátek, někdy to stihnu až v sobotu, ovšem příští týden bude zcela odlišný od všech předešlých. Citát pošlu nejdéle vúterý, protože tu nejsem zbytek týdne. Vracím se až v neděli :) A je mi líto se dalšího kola nezúčastnit. Že bych příště i Péráka předběhla? O tom si můžu nechat zdát :)


,,Sny i noční můry jsou dar. Bez nich bychom nepoznali, zda skutečně žijeme."

Je to problém? JE!

22. září 2011 v 18:04 | Reina-sun |  Na Téma
,,Je pěkné, když lidé na veřejnosti tvrdí, že každý je jiný a není třeba za to trestat. Šikana a pomluvy se ale pořád dějí za zády těch, kterých si vážíme."

Kdo to řekl? Já. Napadlo mě to zcela náhle, ale uvědomila jsem si tu pravdu. Při češtině jsme se bavili o obrazech. Jakto, že na někoho působí tak a na druhého onak?
Odpověď: Každý je jiný a jinak vnímá krásu.

Ano je to pravda. Každý jinak stravuje bolest, prožívá lásku. Každý se jinak směje.Někdo, když uvidí mrtvolu nebo krev, omdlí, dalšímu to nevadí. Tohle je všeobecně známo. Každý je originál, jinak vypadá, mluví, gestikuluje...Přesto jsou lidé dobíráni (chcete-li šikanováni), protože se odlišují.

Třeba spolužák Michal má zvláštní smích. Jakmile se zasměje - vubuchne smíchy i celá třída. Kluci si z něj dělají legraci pořád. Tyhle lerácky jsou nevinné, i já si ráda lidi dobírám a provokuji. Ale když slyšíte, co z nevinného popichování vzejde....
Samozřejmě, že to zatím kluci ani já nemyslíme zle, ale někdo by to tak mohl pochopit. Lidé se slovně napadají kvůli oblečení, učení, postavě... Nejedenkrát na mě spolužáci volali šprte. Bylo to nepříjemné.

Nezakazuji škádlení, nepochopte mě špatně! Ale všeho s mírou. Někdy je toho moc a i Vám by to jistě bylo nepříjemné, kdyby si všichni dělali srandu jenom z Vás. Proto občas spolkněte hloupou narážku nebo se nad ní nejdřív zamyslete. Ohmatejte ji ze všech stran, aby to někdo nevzal jako urážku.


Že "zlé" slovní i násilné napadání považuji za hloupé a zbabělé, nemusím, doufám, zmiňovat.

Lživé citáty

17. září 2011 v 10:39 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Opět je tu sobota a já trochu se spožděním píšu další citát. Tentokráte lži. Lži se mě týkají docela dost, ,je to trošku osobní téma. Né proto, že bych lhala všema všude za každou cenu. Ale lži jsou svádivé, pěkně svádí k tomu, neříct pravdu. Zatím odolávám :)
Ti, co tuhle akci neznají, v tomto článku se opravdu nedozvíte, že "lež má krátké nohy", to snad všichni víme. Citát je opět pod logem :)
Nechť sa páči!


,,Neexistují milosrdné lži. Jsou to stále lži, jen si je umíme lépe odůvodnit."

11.září

11. září 2011 v 23:29 | Reina-sun |  Krátkosti
Pro lidi, kteří zemřeli 11.září 2001. Pro ty, kteří přišli o své blízké. Pro Ameriku. Protože se to mohlo stát nám.

***

Šla jsem do práce, jako každé ráno. Bylo tak pěkně! Proto jsem neodolala a šla jsem přes park. Ptáci zpívali, slunko svítilo a kolem mě spěchali lidé. Nevšímali si mě ani nikoho jiného jenom sebe. Spousta lidí telefonovala, chodila se psy nebo jen tak posedávala na lavičkách a zabývala se sama sebou. Jako každé ráno.
Na rohu před pekařstvím jsem se setkala s mým přítelem Mikem. Každý den jsme spolu chodili do práce a užívali si tu cestu. Nespěchali jsme. Ale dnes to bylo jiné.
Mike byl nervózní, požádal mě, jestli bych nešla rychleji, musí prý dodělat velký projekt. Jako vždy na poslední chvíli, celý Mike. Spěchali jsme tedy na metro, které nás dopravilo přímo před centro. Vešli jsme do haly - bylo osm hodin čtyřicet minut. Tam jsme se rozdělili, Mike šel do severní věže, já pracovala v jižní. Rozloučili jsme se poněkud chvatným polibkem, Mike opravdu spěchal. Nikdy to nezapomenu.
Nastoupila jsem pomalu do výtahu v představě nudného všedního dne. Zdravila jsem kolegy i známé, které vystupovali a nastupovali do výtahu. Vyjela jsem do šedesátého patra a konečně jsem vystoupila. Nesnáším výtahy, mohou se kdykoli zaseknout nebo spadnout. Trpím lehkou klaustrofobií, prostě nemám dobrý pocit z výtahů.Ještě, že nemusím až nahoru. Nebo jako Mike do 97.patra. To by mě zabilo. Takhle jsem přemýšlela to ráno. Takhle lehkovážně jsem přemýšlela o smrti. Kdybych tušila...
Vešla jsem do své kanceláře, sedla si za stůl a podívala se na hodiny. Bylo 8:45, když kolem mých oken prolétlo letadlo. Tak těsně, že jsem musela vstát a podívat se ven. Vzápětí se ozvala strašná rána, právě když rádio hlásilo osm hodin čtyřicetšest minut. Bylo to strašné. Okna zahalil černý dým. Rozezněla se siréna a rozhlas vyzýval k okamžitému opuštění budovy. Co se stalo? běželo mi hlavou. Byla jsem zmatená, přesto jsem uposlechla výzvy a rozeběhla se po schodech dolů. Společně se mnou vybíhalo z kanceláří desítky lidí a všichni se mačkali u schodiště. Nikdo netušil, co se děje. Všude panoval chaos. Podařilo se mi seběhnout do desátého patra, když se ozvala další rána. Stejná jako ta předchozí, jen mnohem, mnohem hlasitější. Celá budova se otřásla. I když jsem sotva popadala dech, zrychlila jsem. Vy běhla jsem před budovu, kde pobíhalo spoustu hasičů i policistů. Tlačila jsem se davem a pokoušela s ezjistit, co se stalo. Když jsem tu hrůzu uviděla, polilo mě horko a posedl neuvěřitelný děs.
Viděla jsem kouř, oblaka dýmu, všude kolem. A šedý prach poletující kolem a hořící trosky. Pak začala padat lidská těla. Raději skočili do hlubin, než aby zůstali tam nahoře. Nemyslela jsem na nic. Věděla jsem, že musím pryč. Utíkala jsem, co nejdál od té hrůzy. Když už jsem byla dost daleko, uvědomila jsem si jednu věc. Mike. Došlo mi, že můj Mike byl uvnitř. Rozběhla jsem se zpátky, v tom se jižní věž, kde jsem před několika desítkami minut seděla v kanceláři, začala sesouvat. Strnula jsem. Pozorovala jsem obrovské masy betonu, jak padají na zem, kde zabíjí další lidi. Cítila jsem strach a beznaděj, která vyzařovala ze všech, co stáli okolo. I ze mě.
Rozum mi říkal, ať uteču někam pryč, srdce mi přikazovala hledat Mika. Ale tělo se nehnulo ani jedním směrem. Pořád tu byla naděje, že přežil. Určitě stihl utéct, utěšovala jsem se. Nicméně, v tu chvíli, kdy se zřítila i druhá budova, jsem věděla, že už není. Mohla jsem doufat, ale srdce vědělo, že už ho nikdy neuvidím.

Potom jsem se zhroutila. Teď po deseti letech jsem přesvědčená že můžu znovu žít. Pustili mě z léčebny, kde jsem těch deset let strávila. Měla jsem noční můry a deprese. Sebemenší rozrušení otřáslo mými nervy natolik, že jsem několik dní nebyla schopná fungovat.
MIke to opravdu nepřežil. Byl jedním z těch, kteří zemřeli ihned při nárazu letadla do věže. Jeho přítel, který se zachránil mi řekl, že mě Chtěl Mike požádat o ruku. S jeho ztrátou jsem se dosud nevyrovnala. Beru prášky a všechny vzpomínky jsou stále moc živé.
Když pomyslím, že kdyby už měl ten projekt hotový a nespěchal by, mohl žít. MOhli jsme mít děti a rodinu. Teď proklínám, že jsem přežila. Proč já žiju a těch 2977 lidí zemřelo?

Protože Někdo to tak chtěl.Protože měll v sobě tolik nenávisti a zloby, že to někdo musel odnést. Mike. Kolegové, přátelé. Tisíce rodin, kteří o někoho přišli.
Říká se, že čas rány zahojí. Ale tohle se nezahojí. To všem zůstane v paměti...navždy...

Do duelu Antitalent

10. září 2011 v 14:30 | Reina-sun |  Básničkosti
Je to báseň, kterou jsem stvořila na téma ANTITALENT do duelu v klubu snílků. Duel jsem tehdy vyhrála a jsem na to strašlivě hrdá! :) Tak vám ji sem dávám, protože patří do mé tvorby....

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Matika a já

Matematika.
To dlouhé slovo skýtá mučení.
Logické myšlení,
není to pravé pro fanatika.

Ráda bych, aby jste věděli,
že čísla mi moc neřeknou.
Hodinu přemýšleti,
nad lehkou slovní úlohou.

Antitalent po matince,
nikdo mi to nevěří!
,,Zopakuj si radš rovnice!"
říká mi pan Peteřík.

K čemu mi to je?
Víte? Nevíte!
Ja to řeknu upřímně,
k ničemu!

Mně stačí ty lehké počty,
plus, mínus, krát, děleno,
kdyby se mi letopočty
počítati zachtělo!


Mužské citování

7. září 2011 v 14:49 | Reina-sun |  Co se pořádalo/á
Tak nazdár! Zvládla jsem oběd! Poprvý v intrácký jídelně! :D A taky dneska po celých prázdninách Hip hop! KOnečně si zase zatancuju! Ale tento článek má být o Taychině citování né o mém tanci. O tom příště :D

Tetokráte o mužích. Nejdřív mě napadaly takový pesimistický věci a ani tento citát k tomu nemá daleko.

,,Muži. Nadáváme na ně, (někdy) je nenávidíme, přesto je potřebujeme k životu..."

To je i na zamyšlení, co jsem tím asi chtěla říci :)

Věž

6. září 2011 v 23:25 | Reina-sun |  Krátkosti
.... Ťuk, ťuk. Co to ...? Pomaloučku se plížím k oknu a otvírám ho. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dečch. Na parapetu sedělo v podřepu stvoření. Špinavé, otrhané dítě se špičatými zuby probleskujícími ve falešném úsměvu. Tokorot. Démon v lidském tělíčku. Už, už chci volat o pomoc, ale stvoření mě zadrží.
,,Nebojte, Výsosti," začne jízlivým hlasem, ,,Chci Vám pomoci, vím třeba jak se odtud dostat..." Oči mu blýsknou. Jenom si to představit! Volnost, žádné sekýrování, žádné tytéž čtyři stěny...I když otec mi vyprávěl o potměšilosti a škodolibosti tokorotů. Avšak tahle nevypadá tak zle...Aťsi! Jsem nezávislá, co je mi po tatíčkovi!
,,A povíš mi to? Prosím!" dodám honem.
,,Hmm, co za to?"
,,Řekni si..." povím váhavě, pořád se mi to nějak nezdá...
Stvoření se na mě zkoumavě podívá a když se ujistí, že to myslím vážně, vymáčkne ze sebe: " A vlasy? Dáš mi pramen vlasů?"
Přemýšlím. Ničemu a nikomu neuškodím...Mlčky kývnu. Tokorot se skoro až ďábelsky zasměje a hvízdne. Zašustí křídla a u okna se vznáší netopýr. Ale obravitánský, velký jako drak.
,,Pospěš, nečekám!" vytrne mne ze zamyšlení hlásek tokorotky. Už bez rozmýšlení nasednu. A pak mi to dojde. Je to Simeone! To je tokorotka, která už po generace hledá lidské tělo...Kdysi jsem o ní četla, nejsem si jistá, ale nepotřebují se na převtělovací obřad vlasy?!
Netopýr přistane v lese u ohně. Ale poblíž nikdo není...
,,Dej vlasy, dej k čemu Tě královský slib váže..." šeptá Simeone. Musím, vážně jí musím vyhovět. Královský slib svazuje královskou rodinu. Jakmile slib dá, nejde vzít zpět. Leda bych chtěla umřít, to nechci. Je tu stále šance, že mě nechá jít.
Podá mi nůžku a já si těsně u hlavy ušmiknu pár vlasů. Předám jí je a ona se zatváří ... vítězoslavně.
,,Víš ty, co děláš?" nedá jí to.
,,Plním slib," prohlásím roztřeseně.
,,Ale nene. Kousek tvého těla, který mám v ruce, odstraňuje tvou imunitu...Teď jsi moje loutka..." Nrtada zjišťuji, že má pravdu. Nemůžu se vlastní vůlí hnout.Simeone začne obcházet kolem ohniště.
,,Jedna ze zatracení vzejde, druhá tam svůj nový život najde..." mumlá stále dokola. Čím rychleji to opakuje, tím se z ní stává krásná dívka se zlatými vlasy, moje dvojnice! Když je na své místě poslední piha, začnu se měnit já. Zmenšuji se, vlasy mi padají. Ječím hrůzou. Víc nemohu. Pak už je ze mě jen skrčený stín...Neměla jsem věřit...

***

Tato povídka patří do projektu "Dopiš příběh", původně u Siwy. Začátek příběhu naleznete na blogu Amii a to ZDE!
Projekt se mi hrozně zalíbil, vřele doporučuji!

*Tokorota jsem si vypůjčila od MIchelle Paverové. Ale to jí ani jejím fanouškům snad nevadí...

Fotky z hradu Hauenštejn

4. září 2011 v 17:35 | Reina-sun |  Mapuji očima
Jediný hrad, který jsme o prázdninách stihli navštívit je HAuenštejn. Jde o hrad, který je v průběhu rekonstrukce i přesto se tam ale pořádají různé akce. MY byli svědky noční prohlídky, která byla opravdu úžasná! A tady už je pár fotek :)

Celkový pohled na hrad, neboli první pohled. Takto jsme ho viděli poprvé...


Vstupní brána. Vpravo byla ještě klec s káňaty :)

Houpačka a větrný mlýn. Vkusné obrazy vyrobené z drtáku lemovaly schodiště do prvního patra.

Sova pálená, další z domácích :)

Kaplička nad hradem. I tam vedla noční cesta

Vlajka na vršku věže

Další obyvatel hradu, tentokrát páv. Procházel se po střeše, jen ten svůj ocas nerozvinul :(

Poustevníkova komnata...Já tedy děkuji Bohu za svojí postýlku!

Věž na sklonku dne

Na noční prohlídce jsme se podívali i dovnitř do kaple. Tady je tedy svatyně

Hrádek byl perfektní. Až se vybere dost peněz na opravu, bude to skutečný skvost! Jeho majitel dokonce vyzývá všechny milovníky historie, kteří se nebojí vzít do ruky lopatu, aby přišli jako dobrovolníci pomáhat při rekonstrukci. Podle mě je to dobrá akce. Jinak se dá přispět i pěněžně.
Pokus vás hrad zaujal a chcete vědět víc, dávám sem webovky -> http://hornihrad.sweb.cz/

Slepota

1. září 2011 v 15:49 | Reina-sun |  Básničkosti
,,Proč mě nevidíš?
Nevidíš mou tvář když se usmívám...."
Protože jsem slepý.
Jen matně cítím, kde se Tě dotýkat mám.

,,Proč jsi slepý zrovna ty, můj milý?
Tak čistý člověk bez poskvrnky..."
Toť dědictví i muka strašná,
jenž sužovala moje předky.

,,Ale slyšíš...
Slyšíš vzdechy, které nejdou schovat za rty..."
Slyším, jak Tvé tělo rozehraje se jak houslové strunky,
o které se smyčec tře.

,,A dokážeš milovat, lásko?
Když oči nemáš, máš cit?"
Když se na tohle chceš ptát,
moc dobře víš...že dokážu...

milovat...