Červen 2011

Spojeni láskou a osudem

26. června 2011 v 12:07 | Reina-sun |  Krátkosti
To budou zase prázdniny! Poprvé jedu k babičce a to na celé dva měsíce prázdnin! Ono to samo o sobě nebude tak strašné, ale když tam nejbudou žádní moji vrstevníci, tak mne čeká asi velkoprázdninová nuda.

Ha! Co jsem to řekla? Támhle vidím postávat hned celou partičku moc hezkých kluků, kteří spadají do mé věkové kategorie. Jeden z nich se po nás ohlédl. Srdce mi buší a najednou ho mám až v krku...Proč mám pocit, že ho znám?

Babička mi hned stanovila následující pravidla: Ráno musím vyvenčit Augustu, jejího pětiletého voříška.
Pak můžu jít kam, chci a na jak dlouho chci.
Ale hlavně: Ticho a klid v domě!

To mi opravdu vyhovuje.

V deset hodin ráno jsem se vyhrabala z peřiny, opravdu se v ní krásně spí. Jenom jsem se učesela a vyčistila zuby, pak jsem vzala vodítko a utíkala jsem s Augustou ven. Pobíhala kolem mě, celá nadšená z pohybu. A naproti stál opřený o jemně vyřezávané zábradlí ten kluk ze včera...
Chtěla jsem projít okolo, jakoby nic, ale nějaká tajemná síla mne donutila zastavit. Dívali jsme se na sebe chvíli hodnou nehybnosti soch v muzeu. Asi bychom tam stáli doteď, kdyby se Augusta málem nevřítila pod kola autobusu. Divila jsem se, co tu dělá autobus - na vesnici, ale nakonec jsem to přešla, popadla Augustu a šup zpátky domů.

Takhle to chodilo víc než týden. Každé ráno jsem šla vyvenčit Augustu a každé ráno stál u zábradlí. Zajímavé bylo, že ačkoli jsem chodila pokaždé v jinou hodinu, on tam vždycky stál už dávno přede mnou.
Byl okouzlující, sem tam ostře řezané rysy, vlasu trošku delší, svalnatá hruď a opálená kůže. Navíc vždycky chodil nahoře bez, takže svaly víc vynikly.
Nikdy dřív na mě nepromluvil, až dnes.

Kývl hlavou na pozdrav a já mu trošku zamávala. Usmál se a přešel silnici.
,,Ahoj, už na sebe koukáme hodně dlouho, takže bych se ti rád představil. Jmenuji se Rafael a rád bych tě pozval na zítřejší táborák u Svobodů. Přijdeš?"
,,Já..jsem Ivanne...a přijdu ráda." vykoktala jsem ze sebo dosti namáhavě.
,,Super! Tak zatím..." zase se tak krásně usmál.

Když odešel, uvědomila jsem si, že mi neřekl, v kolik ten táborák bude. Ale...měla jsem takový pocit, že to vím.

Okolo páté jsem již byla připravená. Rozhodla jsem se věřit svému instinktu a řídit se podle něj. Jelikož jsem ani netušila, kde ti Svobodové bydí, nezbývalo mi než doufat, že to nějak najdu.
Vyšla jsem tedy před dům a automaticky se dala doprava. Šla jsem chvíli po asfaltce a pak jsem zabočila doleva. Sotva viditelná pěšinka se táhla do vysokého kopce a když jsem se tam vaškrábala, byla jsem u cíle. Zvláštní, celou cestu se mi v hlavě promítali obrazy, jak jde Rafael s kamarády touto cestou.

Bylo jich tam pět: Dvojčata Jess a Jack, Alex, Peter a Rafael. Později se k nám připojili ještě čtyři dívky: MIranda, Leona, Kristen a Kiera. A všichni spolu chodili. Bylo mi docela trapně a asi jsem se tvářila dost rozpačitě, protože Rafael mne ihned usadil a začal si se mnou povídat. Postupně se do hovoru zapojili i ostatní a za chvíli už jsem se u nich cítila jako doma.

Noc pokročila a já jsem se zvedla, že už půjdu domů. Rafael se nabídl, že mne doprovodí. Chvílku jsme šli mlčky. Pak se najednou rozpovídal.
,,Víš, je tu taková věc, kterou bys měla vědět. Je to takové pouto, které združuje dohromady určitou dvojici lidí. Kiera je spojená s Jessem, Miranda s Petem...A ty se mnou." dodal po krátkém zaváhání.
,,Co? Ale to je hloupost. To se děje ve filmech nebo knihách, ale ne ve skutečném životě. Tak si ze mě nedělej legraci."
,,Ale já to myslím vážně! Copak jsem ti řekl, kdy ten táborák bude? A byla jsi tu už někdy, abys věděla kde bydlí Svoboda?"
,,To ne...ale..," zazaženě souhlasím.
,,Vidíš. MY k sobě patříme, zapadáme do sebe jako puzzle nebo střípky, které se roztříštily, aby mohly opět být spolu. Mám pocit, že tě znám, ačkoli tě vidím poprvé v životě..."
,,Ne! To, co mi tady říkáš, jsou jen holé nesmysly! " vykřiknu náhle a rozebíhám se dolů z kopce vražednou rychlostí.
Aniž bych se otáčela, vím, že běží za mnou. Vidím v duchu i jeho ztrápený výraz, ale nezpomaluji.

,,Ivanne! Stejně tomu neutečeš! Je to osud!"

Exploze, květiny a myšlenky

19. června 2011 v 12:17 | Reina-sun |  Básničkosti
"Když se rozevře květina,
je to exploze"
je to bomba,
která když vybuchne pozmění svět.

Ráno vidíme tisíce květin,
tisíce výbuchů,
zhrzené lásky milovníků,
jenž k obllakům stoupají.

Jde o to, vědět,
naučit se, poznat,
ale největší záhady,
zůstanou schovány.

Nevidíme za roh,
stejně jako neslyšíme na míle,
nevíme, jak chutná vzdálený tvaroh,
necítíme lásku, která se na kilometry vzdálila,
nechápeme partnera,
když říká: ,,Nech mne jít!"
Chceme ho ještě jednou políbit,
protože bez něj nedožijem rána.

Co by byl svět bez explozí,
bez malých rupnutích v mozku,
kvůli kterým máme elektřinu.
Bez nich byli bychom prostí
a žili bychom jako naši předci.

To však není zločin,
to je minulost.

Logo - !Life!

16. června 2011 v 20:45 | Reina-sun |  Otisky mých tlapek
Je to taková nudící rychlovka. Hodině občanské výchovy, na které dozkouší z češtiny, opravdu není moc zábavná. Měli jsme celou hodinu vypisovat něco o vývoji práva, ale kreslit bylo lepší.

Inspirováno úžasnou a nejlepší písničkou: Bon Jovi - It´s my life


Naťapkáno jaksi bezmyšlenkovitě a nepříliš promyšleně. Je to první vlčí něco-jako-graffity obrázek. Bavilo ěm to, takže až mi vesmír snese další inspiraci, udělám ještě další...

Bouřky aneb ohlédnutí za jarem

7. června 2011 v 15:35 | Reina-sun |  Mapuji očima
Celou ČR poslední dobou křižují mraky a přeháňky. U nás byly za tři dny bouřky hned dvě. Tak jsem nějaké "Bouřky" vyhrabala z mého foto archivu, abych s eo ně s vámi mohla podělit.
Přikládám ještě nějaké jarní fotky, které jsem nějak nestihla zveřejnit.


A nakonec ještě jedno sluníčko. :) Ať se vám z těch mruků nevyrazí kopřivka nebo vyrážka.

Japonsku a bouřkám ZDAR!

A nezapomeňte snít :)
Reina-sun

Svět po válce

6. června 2011 v 14:47 | Reina-sun |  Drabble
Slova: větev, válka, čas, svět, zrcadlo

Ze zničeného lesa se valí kouř, který zahaluje celou krajinu a trvá velmi dlouho než ustane. Teď teprv odhalí tu zkázu. Stromy úpí a křičí i lidstvo. Války nejsou nic pěkného, a když se do toho ještě přidají atomové zbraně, je to vážně hrůza. Ale za čas....Stromy obrazí novými ratolestmi a z tohoto spáleniště bude zase nádherný zelený háj. Svět potřebuje hromadu času, ale většinou se uzdraví.
Prochází spáleništěm, popel se mu lepí na bosá chodidla. Přelézá zuhelnatělé větve, které se každou chvíli rozpadnou na prach. Proč tudy jde? Na úpatí kopce objeví jediné, co přežilo. Staré zrcadlo.

Dnes trochu ponuřejší Drabblík. To bude počasím.
Reina-sun

Ztracený a nalezený

2. června 2011 v 15:52 | Reina-sun |  Krátkosti

Můj dnešní zážitek...